Jak křehká je hranice mezi běžným dnem a chvílí, kdy se vše zlomí. Jeden okamžik, jediný pohyb nebo pád a kolem nás zůstane jen ticho, přerušované otázkou: „Co teď?“ Tak jsme seděli ve své třídě, obklopeni známými zdmi, které najednou působily stísněněji než dřív. Dvě usměvavé slečny před námi, klidné a rozhodné, nám otevíraly svět, kde vteřiny mají váhu života.
Přednášející mluvily o umělém dýchání, o pevných stiscích dlaní na hrudníku, jako by nás učily krotit čas. „Každý váš pohyb je mostem mezi přítomností a tím, co by mohlo být ztraceno,“ zaznělo. A my se najednou dívali na vlastní ruce jinak – jako na nástroj, který může vrátit dech. Na chvíli jsme nebyli jen studenti, byli jsme ti, kdo mohou jednou zasáhnout. Vědomí, že i drobný čin může mít váhu, v nás zanechalo něco nepojmenovatelného, cosi mezi odpovědností a nadějí.
Když beseda skončila, odcházeli jsme jiní. Každý sám, a přitom všichni pospolu, nesli jsme si v hlavě jakousi truhlu plnou znalostí, které by mohly změnit budoucnost. Kdo by kdy řekl, že naučit se „tisknout a dýchat“ může znamenat stát se na chvíli Bohem i prosebníkem. První pomoc – krutá i laskavá paní, která nás učí, že mezi životem a smrtí je místo, kde se ruce mohou stát záchranou.
A tak nám připomněli: Když přijde čas a hodiny se zastaví, nezastavujte se s nimi. Buďte tím dechem, buďte tím tlakem, buďte tou nadějí.
Richard Pražák, 3. B
