21. 8. 1968. Co se vybaví mladým lidem? Někteří vědí, někteří ale vůbec netuší. A proto jsme my, žáci 3. A a 3. C, prošli ve čtvrtek 30. listopadu t. r. malým osvícením.
Český dokumentární film Přerušené jaro – Srpen jako kladivo nás velmi zaujal. A troufám si říct, že každý alespoň na okamžik přemýšlel o tom, jak hrozné to asi tehdy bylo. Reálné výpovědi lidí, kteří se stali součástí vpádu ruských vojsk na československé území, tomu dodávaly ještě větší sílu. Některým se stále třásl hlas, když popisovali to, co se první dny dělo. Lidé se báli, nevěděli, co čekat, co přijde, jak se bránit. Šlo o život a nikdo vlastně nevěděl proč.
Proč? Protože českoslovenští obyvatelé chtěli svobodu slova? Svobodu shromažďování? Protože si už dovolili moc? Kdo určil hranici toho, co už je přespříliš? Ano, takhle se na to díváme dnes. My mladí. Ale musíme pochopit, že tenkrát svoboda prostě nebyla. Tenkrát to bylo celé jinak. Československý národ byl sevřen jak ořech v louskáčku.
Po filmu následovala autentická výpověď paní profesorky Hylišové, která ale tentokrát byla v roli pamětnice. Začala padesátými léty a skončila současností. Plni emocí ještě z dokumentu jsme se přehoupli na další vlnu, která byla pro mnohé ještě zajímavější, zvlášť když ten příběh slyšíte od člověka, kterého denně potkáváte. Koukáte mu do očí a posloucháte o něčem, čemu nedokážete uvěřit. Střelba, strach, boj o život. Uvědomíte si, že to není minulost tak dávná. Je to jen pár desítek let a mnoho mladých lidí to považuje za pravěk.
Tato beseda mi osobně dala mnohé. Bylo to věrohodné a emotivní. Myslím si, že i člověk, kterého toto téma nezajímá, si odnesl nějaké poznatky a nezůstal nedotčen, protože to jednoduše ani nešlo.
Kristýna H., 3. A